Jdi na obsah Jdi na menu
 


O Červené Karkulce

Byla jednou jedna hodná a roztomilá dívenka. Kdekdo
ji měl rád, ale maminka a babička ji měly nejradši.
Babička jí upletla červený čepeček, karkulku, a podle
toho čepečku jí říkali Červená karkulka.
Babička bydlila na samotě, v chaloupce za lesem.
Nechtěla se stěhovat do vsi, v chaloupce za lesem si
zvykla - a co by si bez ní byli v zimě počali zajíci, srnky
a ptáčkové! Vždycky pro ně měla něco dobrého na zub
nebo do zobáčku.
Jednou v létě maminka napekla koláčů, odlila do
láhve malinové šťávy a řekla Karkulce: „Babička u nás
už měsíc nebyla. Dones jí to a vyřiď jí, ať se k nám brzo
přijde podívat!“
Karkulka vzala košíček s koláči a malinovou šťávou
a šla. Maminka za ní ještě volala: „Karkulko, nehoň se
cestou za motýly, nekoupej si nožičky v potoce! Jdi
rovnou, ať nezabloudíš!“
Karkulka kývala hlavou, že slyší, až se jí copánky
házely na zádech. Dostala se za ves, přeběhla jednu mez,
přeběhla druhou mez, a už před ní stál vysoký les.
Karkulka šla a šla, travičkou, po mechu, a lidem na polích
a skřivánkům nad polem už byla z doslechu.
Došla k potůčku. Byl parný den, Karkulka neodolala,
položila košíček s koláči do trávy a zula se. Bosýma
nohama se cachtala ve vodě, voda ji příjemně chladila,
sluníčko uspávalo.
Vtom se před ní na druhé straně potoka rozhrnulo
křoví a z křoví vyšel vlk. „Dobrý den, Karkulko. Kampak,
kam?“ zeptal se. Chtěl mluvit dobráckým hlasem, aby
Karkulku nepolekal, ale neuměl to, v hubě mu to skřípalo,
jako by se o sebe třely rezaté hřebíky.
Karkulka nikdy předtím vlka neviděla. Myslila si,
že je to velký pes. Zatřepala na něj ručkama a řekla:
„Dobrý den, pejsku. Nesu babičce koláče, už měsíc u nás
nebyla. Chceš ochutnat?“ Sáhla do košíku a hodila vlkovi
koláč. Vlk přičichl ke koláči a ošklíbl se.
„Maso nemáš?“ ptal se.
„Nemám,“ odvětila Karkulka.
„Nevadí,“ řekl vlk, „koláč si nechám k večeři.“
Koláč mu nevoněl, nejraději by se byl pustil do
Karkulky. Ale nedaleko odtud praskaly větve a zněly
hlasy dřevorubců, i bál se vlk Karkulce ublížit.
„Kdepak bydlí babička?“ ptal se.
„Jak to, že to nevíš?“ divila se Karkulka. „V chaloupce
za lesem. Jde se kousek dolů podle potoka, pak
cestičkou vlevo a za chvíli jsi tam.“
„Víš co, Karkulko,“ pravil vlk, „budeme závodit. Ty
jdi dolů podle potůčku a já půjdu proti vodě. Schválně,
kdo tam bude dřív.“
„To víš, že já, pejsku,“ smála se Karkulka, „půjdeš-
li proti vodě, nikdy se k babičce nedostaneš.“ Hned
vstala, obula se, vzala z trávy košíček a běžela dolů
s potůčkem.
Vlk šel kousek opačnou stranou, proti vodě. Když
už ho Karkulka nemohla vidět, skočil do houští a hnal se
křovím a strouhami rovnou na kraj lesa. Hop, hop a hop
– a už byl u dveří babiččiny chaloupky. Zaklepal na dveře.
„Kdopak to klepá?“ ozval se zevnitř babiččin hlas.
„To jsem já, vaše Karkulka,“ zavolal tiše vlk.
„Ty ses nějak uběhla, Karkulko,“ ozvalo se ze
světničky, „máš chraptivý hlásek.“ Babička se už nemohla
vnučky dočkat a otevřela dveře. Spatřila vlka,
vykřikla strachem a chtěla vlkovi přirazit dveře před
nosem. Ale byla slabá, vlk ji odstrčil, vrhl se na ni a spolkl
ji. Potom si dal na hlavu babiččin čepec, nasadil si na
nos její brýle a lehl si do postele. Vzal si babiččin
zamilovaný kalendář a dělal, že čte.
Karkulka byla dosud v lese. Nespěchala, jen si hrála.
Ani ji nenapadlo, že by ji vlk mohl předhonit. Tu utrhla
malinu, kousek dál si s beruškou zahrála na nebe a na
peklíčko, tamhle se zase pustila za motýlem.
Konečně přišla k chaloupce za lesem. Zaťukala na
dveře - ťuky, ťuky, ťuk. Zevnitř se ozvalo: „Kdopak to
ťuká?“ Hlas byl hrubý, jako cizí, Karkulka se trochu
zarazila.
„To jsem já, babičko, vaše Karkulka,“ zvolala.
„Pojď dál k babičce, je odemčeno.“
Karkulka otevřela dveře a vešla do světničky.
„Už jsem si, babičko, myslila, že to nejste vy,“
pravila, když spatřila babiččin velký čepec. „Máte takový
divný hlas.“
„Nediv se, děvečko, uhřála jsem se a napila studené
vody, trochu stůňu.“
Karkulka vyřídila pozdrav od maminky a na stůl
postavila košíček s koláči a malinovou šťávou. Pak šla
dát babičce hubičku.
„Babičko, vy máte velké uši,“ zvolala polekaně.
„To abych lépe slyšela.“
„Babičko, vy máte velké oči!“
„To abych lépe viděla.“
„Babičko, vy máte velké zuby!“
„To abych tě lépe mohla sníst!“
A jak to vlk řekl, vyskočil a Karkulku spolkl. Ta dvě
sousta, babička a Karkulka, ho náramně tížila. Svalil se
na zem a usnul.
Šel kolem chaloupky myslivec, babiččin dobrý
známý. Uslyšel ze světnice divné zvuky, jako by se tam
řezalo dříví. Nakoukne okénkem a vidí, jak na zemi leží
velký vlk s nafouklým břichem a chrápe.
Myslivec nemeškal, vpadl dovnitř a tesákem rozpáral
vlkovi břicho. Z břicha vyskočila Karkulka, za ní babička,
obě živy a zdrávy. Vlk spal dál jako zabitý. Myslivec
řekl babičce o košík a přinesl v něm kamení. Kamení
nasypali vlkovi do břicha a břicho zašili. Potom se
schovali za kamna a čekali, co se bude dít.
Vlk se za chvilku vzbudil a zaskuhral: „To mám
žízeň!“
Kamení ho tížilo, sotva se dovlekl ke studni. Nahnul
se nad ni a kamení ho stáhlo dolů. Žbluňk - a vlk se utopil.
Babička uvařila kávu a pohostila myslivce. Koláče
mu chutnaly, tuze si je pochvaloval. Najedli se a myslivec
dovedl Karkulku domů. Zrovna jsem se tamtudy do světa
bral, a jak jsem to slyšel, povídám to dál.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář