Jdi na obsah Jdi na menu
 



O Šípkové Růžence

Byl jednou jeden král a královna a tuze je rmoutilo,
že nemají děti, život bez dítěte je jen půl života. Když už
nedoufali a smířili se s tím, že dožijí život o samotě,
narodila se jim dceruška. Dali jí jméno Růženka.
Na křtiny pozvali tři víly. Byly to hezké panenky,
z těch, co tak rády v lese při měsíčku tančí. Mají tak něžný
sluch, že slyší rosné kapky o sebe zvonit, jak je nožkama
sem tam rozstřikují, a jiné hudby nepotřebují. Po bohaté
hostině zavedli ty víly k malé princezně.
První víla se sklonila nad kolébku, dýchla Růžence
na tvářičky a řekla:
„Dýchám ti, dýchám na líčka, buď spanilá jak
růžička!“
Ke kolébce přistoupila druhá víla, dýchla Růžence
na ústa a pravila:
„Dýchám ti, dýchám na rtíky, zpívej nad všechny
slavíky!“
Když se nad Růženkou skláněla třetí víla, že jí do
života také něco hezkého popřeje, vešla do komnaty
ošklivá babice a odstrčila vílu od kolébky.
Položila na Růženku škaredou ruku a zaskuhrala:
„Až sedmnáct let uplyne, o trn se píchne, zahyne!“
Všechny obešla hrůza. Babice se na nikoho ani
nepodívala, a jak přišla, tak odešla. Byla to stará víla
z lesních mokřin, a tak se pomstila králi a královně za
to, že ji na křtiny nepozvali.
Tu se panenka víla, ta, co ji prve babice odstrčila od
kolébky, sklonila k Růžence, dýchla jí na oči a zašeptala:
„Neumřeš, sto let budeš spát, více už nemohu ti dát!“
Ale slavné křtiny byly už tak jako tak pokaženy, ples
a ohňostroj král odřekl. Ti, co si potrpí na dobré jídlo
a pití, byli rádi, že se ta nemilá událost přihodila po
hostině, aspoň oni si přišli na své.
Rodiče se od té chvíle nehnuli od Růženky ani na
krok. Král rozkázal, aby všechny rostliny, co mají trny,
byly v celé zemi vyhubeny. Postihlo to i růže a šípky,
a těch lidé nejvíc litovali. Neměla děvčata růže, aby si
jimi o pouti ozdobila blůzičky. Poutníka, kráčejícího po
mezi, nechytla za rukáv šípková větévka, aby si přivoněl
k jejímu květu.
Růženka rostla a rozkvétala, jak jí to víly daly do
vínku, byla spanilá jako růžička a celé dny krásně zpívala.
Rodiče jí udělali, co jí na očích viděli.
I když v celé zemi nebylo jediného trnu, přece je
strach o milovanou dcerku neopustil.
Léta utíkala, každý rok přibyl králi a královně
proužek šedivých vlasů, a když Růžence šlo na
sedmnáctý rok, měli vlasy bílé jako chmýří na bodláčí.
Růženka nevěděla, že jim zbělely vlasy starostí o ni,
nikdo se nesměl ani slůvkem zmínit o tom, co jí zlá víla
přisoudila. Znala kdejakou květinu, měla je ráda, ale o té
nejhezčí, o růži, vědět nesměla. A přece se půvabem
a spanilostí té květině tolik podobala, jako by sestry byly.
Přišel ten osudný den, kdy Růženka dožila sedmn
ácti let. Rodiče ji zavřeli v zámku, aby měli jistotu, že
se jí nic nestane. Růžence bylo v komnatách těsno, byl
zrovna krásný letní čas, všechno ji zvalo ven. Když
nesměla ze zámku, aspoň na starou věž vystoupila, že se
rozhlédne po kraji a vlahým větříkem si nechá ovanout
líčka.
Nahoře na věži uviděla dvířka, hustě opředená
pavučinou, nikdy předtím si jich nevšimla. Copak za nimi
asi je? napadlo jí a zkusila je otevřít. Dvířka povolila
a Růženka vešla do malé komůrky. U okénka zády ke
dveřím stála shrbená stařenka a zalévala květiny. Ohlédla
se a zvala Růženku dál.
„Zaléváte, babičko?“ ptala se Růženka. „Ukažte,
pomohu vám.“
„To jsi hodná, že se hlásíš o práci,“ pravila stařenka
a mile se na Růženku usmála. „Pomoz mi tedy, voda je
tamhle!“
Růženka od ní vzala konévku a ze džberu u dveří
nabrala vody.
„Ach, vy máte hezké kytičky, babičko!“ zvolala,
„muškáty, begónie, a copak je tohle za kytičku, takovou
hezkou jsem nikdy neviděla?“
„To je šípková růžička, děvenko, ta má ze všech
kytiček nejlibější vůni, zrovna ty bys ji měla dobře znát!“
„Smím si přivonět, babičko?“
„Jen si přivoň, za to nic nedáš!“
„Ach, to je vůně,“ zvolala Růženka, „hned bych
takovou kytičku chtěla!“
Stařenka ustřihla jednu růžičku, zabalila ji do
hedvábného šátku a podala ji Růžence: „Tu máš, vezmi
si ji s sebou a doma si k ní voň, i uschlá ještě voní. Ale
nikomu o tom nic neříkej!“
Růženka stařence poděkovala a běžela z věže dolů.
Vesele si prozpěvovala, král a královna ji slyšeli
a spokojeně se na sebe usmáli. Král zrovna svačil
a královna vyšívala Růžence šátky do výbavy.
Se svým pokladem se Růženka zavřela do komnaty.
Sedla si na lůžko, že se tou zvláštní kytičkou potěší. Byla
hrozně nedočkavá, a jak vyndávala růžičku ze šátku,
píchla se o trn. Svalila se na lůžko jako mrtvá. Na špičce
ukazováčku jí vyskočila kapička krve.
S Růženkou rázem usnuli hlubokým spánkem
všichni, kdo v zámku byli. Každý zůstal tak, jak byl v tom
okamžiku, kdy ho náhlý spánek překvapil.
Král právě nesl na vidličce k ústům lákavé sousto
husích prsíček, ale už nedonesl. Královna táhla zlatou
nit, ale ruka s nití jí zůstala ve vzduchu. Kuch-tička zrovna
lila vodu na nádobí a otevřela pusu, že si zazpívá. I voda
usnula, visela mezi hrncem a dřezem jako rampouch.
Kuchtičce se už pusa nezavřela a muška, která by jí byla
do ní vletěla, zastavila se vprostřed letu a usnula
s roztaženými křidélky. Jen kuchaře a kuchtíka spánek
nepřekvapil, horké letní odpoledne už je předtím uspalo,
přestali však chrápat.
Ale šípková růžička v okně na věži neusnula. Za-
čala tak rychle růst, že než byste napočítali deset, celý
zámek hustě zarostl trním. Lidé venku se divili, co se to
se zámkem stalo. Usoudili, že je začarován, časem si na
to zvykli a už se o pány nestarali.
Devětadevadesátkrát lidé pole osili a tolikrát z polí
sklidili, devětadevadesátkrát meze sníh zavál a tolikrát
je jaro odkrylo. Když posté lidé pole ošili a posté se
travička na mezích zazelenala a všechno rozkvetlo,
zabloudil v ty končiny královský princ z daleké země.
Putoval světem pro zábavu i pro zkušenost.
Najednou před sebou spatřil srázný kopec, celý
zarostlý šípkovými keři. Z květů šla taková vůně, že se
princi točila hlava. Došel ke kopci, a tu se až ulekl:
šípkové větvičky se před ním rozestoupily a nad hlavou
se mu spletly v loubí. Prince něco táhlo do té voňavé
chodby, i vešel do ní. Sluneční záře se hrnula za ním,
čím dál však šel, tím slabší byla, ale přece mu na cestu
trochu posvítila. Loubí ho vedlo nahoru a zase dolů
a znovu nahoru, až přišel ke dveřím, zlatými květy
vykládaným.
Otevře je, bledá sluneční záře se rozlije komnatou
a princ spatří na lůžku spanilou dívku růžových líček.
Něžně oddychuje a usmívá se ze spaní. Princ tak hezké
stvoření dosud neviděl. Sklonil se nad ni a políbil ji. V tu
chvíli se dívka s lehkým výkřikem probudila a posadila
se na lůžku. Princ se shýbl a zvedl se země šípkovou
růžičku. Podal ji spanilé dívce. Poděkovala mu a mile se
na něj usmála.
A ještě jiné věci se v tu chvíli děly: husté šípkové
větvičky sjely ze střech rychle jako užovky a odkryly
celý zámek slunci. Král zamžikal očima a strčil lákavé
sousto husích prsíček do úst. Královně se zachvěla víčka,
dotáhla zlatou nit a začala nový steh. V kuchyni voda
rázem ožila, vytekla z hrnce do dřezu. Kuchtička zavřela
pusu, muška ji jen tak tak minula. Kuchyní zněl vysoký
hlásek kuchtičky, ale ani ten neprobudil kuchaře
a kuchtíčka. Sto let spánku jim bylo málo. Však on už je
král rychle vzbudí, za sto let mu notně vytrávilo a za chvíli
bude chtít večeři.
A opravdu si o ni zrovna chtěl říci, když se otevřely
dveře. Vešla Růženka a za ruku si vedla cizího jinocha.
Král se na ně přísně podíval. „Kde našel ten mladík
odvahu?“ pomyslil si, „jen tak bez dovolení si přijde,
a ještě se s naší Růženkou vede za ruku.“ „Dceruško,“
vykřikla vtom královna, „zahoď ten prokletý kvítek!“
Spatřila šípkovou růžičku, Růženka si s ní v prstech hrála
a pranic se nebála.
„Už mi neublíží, maminko,“ pravila Růženka
a ukázala jí prstík, byla na něm čerstvá kapička krve,
jako by se Růženka píchla před chviličkou a ne před sto
lety.
A tu se princ, jak se sluší a patří, sám ujal slova
a vyprávěl králi, jak se do zámku dostal. Růženka potom
pověděla, jak to bylo s tou babičkou v komůrce na věži.
Král a královna si to dali dohromady a teprve teď se jim
rozsvítilo v hlavě. „Proboha,“ zvolali, „vždyť jsme
zaspali sto let!“
Princ požádal krále, aby mu dal Růženku za ženu.
Král svolil a brzo byla svatba. Růženka šla k oddavkám
se zavázaným prstíkem, ale i tak jí to náramně slušelo.
Po svatbě vedla Růženka manžela na věž, otevřela
dvířka opředená pavučinou a vešli do komůrky. Nikdo
tam nebyl. Muškáty a begónie byly zvadlé, jen šípková
růžička krásně kvetla. Růženka si ji s kořenáčem donesla
do své komnaty. Teď se s ní mohla beze strachu těšit.
Růžičky opadávají, ale hned se rozvije jiná, a dodnes
nepřestaly kvést. Mám v jedné staré knížce plátek z jejího
květu. Vítr mi ho přinesl, když jsem se jednou díval
z okna v tu stranu.

A když večer sedím sám
nad tím plátkem růžovým,
co nevím, to nepovím.
Proto vám to povídám.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA